Povídka

(Toto není ukázka z knihy. Ve Vánoční povídce ale vystupují dva z hrdinů Vlakové loupeže po česku. Příjemnou zábavu!)

„Ty, Pavol, pojď na jedno.“
Ruda měl obrovskou žízeň. Vrátil se ráno na Štedrý den roku 1993 s prázdným náklaďákem z Polska. Dal si doma chrupku a když se odpoledne probudil, zjistil, že se mu jazyk přilepil na patro. Situace byla kritická.
„Co blbneš tato. Jsou Vánoce – všude bude zavřeno,“ pochyboval o Rudovu návrhu jeho dvacetiletý syn Pavol. Ale v zásadě proti tomu nic neměl. Do rodinné štědrovečerní večeře bylo ještě daleko a jedno točené by bodlo. Mořil se nad programováním webové stránky už dlouho a provětrání hlavy hospodským ventilátorem by mu přišlo k duhu.
„Ten ťamanský nonstop má otevřeno.“
„Za chvíli přijde brácha s rodinou. Nebude to blbé?“
„Ser na něho. Akorát tu budou vřiskat ti jeho parchanti. Však dame jedno a dem dom, ne?“
„Tak jo. Ale platíš.“
Ruda ovšem neměl plán tak zcela schválen.
„Marta, my se dem s Pavolem na chvilu projit.“
„Zas dete chlastat. Nepřej si mě, jak nebudete doma do šeti. Si mě nežadej…“
Nedaleké bistro, kterému se říkalo u King Konga, prodávalo, kromě nudlových specialit, také excelentně ošetřený plnotučný Ostravar. Majitel, pan Dong Duong, sice nebyl v pití žádný velký vytrvalec, protože jeho tělu chyběly ty správné geny, ale zato měl pivo velmi rád. Ostravar mu prý velmi připomíná jeho domovskou značku Hanoi Bia Hoi.
„Servus, Dongu!“ Ruda byl v bistru častým hostem.
„Rudo! Já rád že jsi přišel. Musíš mi pomoct!“ Čeština pana Duonga byla ucházející.
„Kdepak, Ty musíš pomoct mě. Jsem přeslazený a cukr mě v krku řeže jak tupé žiletky.“
„Já potřebuji přivézt z letiště bedna z Hanoi. Zaplatím hodně moc!“
„Kurva Dongu, neser a čepuj.“
Pan Dong začal roztáčet dvě piva. Pavol se naklonil k otci a potichu se zeptal: „To by mohl být zajímavý rychlý kšeft, ne? Z Mošnova jsme za hodinu zpátky a ještě stihneme cosyk popít.“
Dong ho slyšel a začal kout želízko.
„Ano! To rychlé. Přijet letiště, naložit a tady dostat pět set do ruky. A pak pivo zadarmo celý večer.“
„Pavol, já ti nevim. Sou Vánoce. Se mi nechce se kajsyk smykat.“
„Dát sedm set!“
„Dej litr, Dongu, a domluvíme se.“
„Litr čeho?“
„Litr je česky tisíc.“
„Aha. Dát litr sto, když hned jet.“
„Pane Duongu,“ vložil se do transakce Pavol, „co tak hrozně důležitého tam je?“
„Dárek pro moji ženu. Ale musíte vzít velké auto. To těžké. Tady v obálce papíry od celníky. Všechno hotové. Všechno předat.Vy jenom naložit a přivést.“
Objednávka dopravy byla uzavřena. Otec se synem do sebe kopli půllitr, a samozřejmě bez placení odešli na parkoviště před domem. Chlouba Rudova vozového parku, zánovní vyřazená poštovní Avie, nestála na svém obvyklém místě v areálu vytunelované fabriky na izolátory, tak bylo možno vyrazit hned na letiště. Dvacet kilometrů tam, dvacet zpátky. Za jedenáct stovek slušný kšeft.
Po příjezdu na letiště se nechali ochrankou navést k nákladnímu terminálu.
„Jedeme pro zásilku pro pana Duonga,“ řekl Ruda chlapovi v kanclu.
„Máte od toho Duonga obálku s papírama?“
„Jo. Tohle nám dal.“
„Fajn. Zajďte dozadu k hale osm. Tam to vydám. Já skočím pro destu a za chvíli jsem tam.“
„Vidíš, tato, všecko jde jak po másle a za chvíli jsme o litr sto bohatší. Budeme v balíku. Jedem na půl ne?“ Pavol už se viděl, jak ohromí svou holku Janu, která o něm dosud nebyla úplně přesvědčena.
„Jak napůl? Dám ti max tři kila. Moje auto, moje nafta, moje náklady. Ty se enem vezeš.“
„Čtyři. Nezapomeň, že je Štedrý den a jsi můj tata.“
„Ty mě sereš. Dobře, tak štyry.“
Mezitím zacouvali k hale.
Vysokozdvižný vozík Desta se už blížil z temného koutu haly s podlouhlou dřevěnou bednou na vidlích.
„Jak to budeme u Donga skládat?“ zajímal se Pavol.
„To nevím, asi to otevřeme a vyskládáme z bedny ven.“
Desta přijela ještě blíž.
„Tato, ta bedna je nějaká divná.“
Řidič vysokozdvihu rychle a obratně zasunul bednu do avie, spustil vidle, zařadil zpátečku a po elegantní otočce na pětníku zmizel v útrobách skladu.
Ruda i Pavol vyskočili do auta náklad trochu prozkoumat.
„Do prdele,“ prohlásil Ruda. „Já toho šikmookého kokota utopím v té mazglavé polivce.“

Otec a syn Vargovi uskočili od bedny až ke stěně korby avie a zůstali na ni nehybně přilepení a nejspíš zapomněli na chvíli dýchat.
„Ten nás doběh. To jsem ještě nevezl. To je smrad. Já ho fakt zabiju.“
„To bude chtít pořádný příplatek.“
„Jak to upevníme popruhama? Já se k tomu už nepřiblížím ani na krok.“
„Kurva, ja nevim. Tak víš co? Ja pojedu jak s hnojem, tak se to snad neobuli na bok.“
„Tato, to bych neriskoval. Běž na druhou stranu a já ti ten popruh přehodím.“
Když se podařilo náklad zajistit, proplížili se opatrně kolem bedny a seskočili z auta a okamžitě vytáhli cigarety.
Poštovní avie za celou svou kariéru převezla pestrou směs zásilek, ale bednu s dvoumetrákovým tygrem ještě nikdy.
„No nic. Jedem dom. Z Donga ale nadělám maso tří vůní,“ sliboval Ruda, zařadil jedničku a se vzácným nákladem vyrazil zpět do Ostravy. Jak předpokládali, byli opravdu za hodinu zpátky.
„Tato, zastav. U King Konga je nějak moc živo,“ řekl Pavol, když se blížili k bistru pana Duonga.
Řekl to celkem zbytečně, protože blikání modrého majáku upoutalo už i Rudovu pozornost.
„Na kontrolu z hygieny to nevypadá,“ hodnotil Ruda situaci.
Z uctivé vzdálenosti pozorovali dění u bistra. Po pár minutách viděli, jak pana Duonga vedou v poutech do policejní Felicie.
„A do řyti. Co teď s tym kocurem?“
„Já to jdu omrknout,“ řekl Pavol.
Před bistrem stálo obvyklé množství čumilů, které blikání modrých majáků přitahuje jako měsíc můry. Pavol se postavil vedle starší paní s malým psíkem.
„Chtěl jsem si koupit něco k jídlu,“ začal Pavol konverzaci. „Nevíte, co se děje?“
„Na Vánoce takový blaf?“
„Já jsem budhista, já to neslavím.“
Paní se na něj podezřívavě podívala, ale pak podlehla Pavolovu kouzlu osobnosti.
„Policajti přijeli před deseti minutama a odvezli toho ťamana, co mu to patří. Já bydlím hned nad ním. Konečně ho zavřeli. Kdo ten smrad měl furt čuchat.“
„Nevíte, proč ho zatkli?“
„To nevím. Ale kdoví z čeho tam vaří. To už muselo prasknout.“
Paní přitáhla pejska na vodítku.
„Pojď Bobíku. Jdeme domů. Teď už ti nic nehrozí.“
Pavol se vrátil za Rudou do avie. Viděl, že se auto lekce kývá ze strany na stranu. Tygrovi se v bedně asi už moc nelíbilo.
„Nic nevím. Vím jen to, co jsme viděli. Co teď? Přece to tady nesložíme na chodník. Kdo ví, v čem ten parchant jede.“
„Do prdele, to mi ještě chybělo. To strašně smrdí, Pavol.“
„To jo. A my jsme v tom až po uši.“
„Tak jak? Jedem s tím na policajty?“
„Já ti nevím. Díval jsi se do těch papírů, co ti dal?“
„Ne. Co bych tam viděl? Jestli říkal, že je to od celníků, tak maximálně faktura a celní deklarace.“ Ruda byl ve špeditérské branži nováčkem, ale už začínal pomalu ale jistě chápat, jak funguje mezistátní doprava.
Policie mezitím odjela a malý hlouček na chodníku se rozešel.
„Tak jedem na policajty. Co ineho robit.“
Když Ruda nastartoval a chtěl se rozjet, přijela červená Audi A 80 a zabránila Rudovi v odjezdu. Z auta vystoupil dobře oblečený Vietnamec.
„Pánové. Posílá mě pan Duong. Nemá teď čas. Požádal mě, abych tu zásilku převzal za něj.“ Jeho čeština byla na úrovni rodilého mluvčího.
„A vy víte, co v tom je?“ ptal se Ruda.
„Chovný pár koz De Nui. Jejich masíčko na grilu je výjimečná lahůdka. Chceme zde založit jejich chov.“
Ruda nemá rád, když se mu lže. Vystoupil z auta.
„Tak poslouchej, ty Čongu Nguyene, nebo jak se jmenuješ. Co nás tady lakuješ? To jsou tak maximálně kozy tvoji placate stare.“
Dobře oblečený Vietnamec neohroženě přistoupil těsně k Rudovi.
„Já bych ti, kamaráde, moc dobře radil, aby ses přestal zbytečně ptát. Koukni, co mám s sebou.“
Poodhrnul sako a nechal Rudův zrak spočinout na zbrani v podpažním pouzdře.
„Do prdele. O co tady jde?!“ ptal se Pavol, který zůstal v autě.
Dobře oblečený Vitnamec se nacpal do avie.
„Ty se, mladej, kousek posuň. Trochu se projedem.“
Jeli asi čtvrt hodiny na dvorek ošuntělého rodinného domku. Vietnamec vystoupil a za avií zavřel bránu.
„Pánové, žádný strach. Za chvíli budete mít po starostech.“
Zašel do kůlny, odkud se za chvíli ozval řev naftového motoru. Z oblak modrého dýmu se vynořil vyskozdvižný vozík, který už dávno měl zdobit sbírky technického muzea.
Ruda usoudil, že čím dříve to bude pryč z jeho auta, tím líp. Ale Pavol začal tušit, o co tady jde. Jeho holka Jana studovala biologii na přírodovědecké fakultě a Pavolovi vyprávěla o nelegálním obchodě se zvířaty a o tom, jak astronomické cifry v dolarech se kolem toho točí a jak moc drsní chlápkové o tento byznys pečují.
Bylo zřejmé, že se ocitli na tygřích jatkách. Proč ale potřebovali mít tygra živého, to se Pavol bude muset zeptat Jany, ale tušil, že to nějak bude souviset s tou jejich pošahanou medicínou. Tak jako tak, pro tygra se to nevyvíjelo moc pozitivně. Ostatně, ani pro něj a pro otce.

Pavol se postavil vedle Rudy, který zaujatě pozoroval, jak se dobře oblečený Vietnamec snaží vidlemi trefit pod bednu. Řízení vozíku i zdvih vidlí už měl nejlepší léta dávno za sebou a o nějaké přesné pilotáži tohoto vehiklu nemohla být ani řeč.
„Tato,“ šeptal mu Pavol nenápadně. „Tady jde o život. Toho tygra i o naše.“
Ruda nikdy o Pavolovém úsudku nepochyboval. Ani teď k tomu neměl důvod.
„Co chceš robit?“
„Já upoutám jeho pozornost a ty ho strhneš na zem. A pak mu seberem tu bouchačku. A pak se uvidí.“
„Jdem na to.“
I přes řev motoru vyskozdvižky byly slyšet nadávky, které dobře oblečený Vietnamec cedil skrz zuby. Vykládka se mu stále moc nedařila a na Pavola a Rudu tak trochu zapomněl.
„Hej, rákosníku! Už jsi viděl Četu? Čum na to!“ Pavol začal na Vietnamce mávat.
Dobře oblečený Vietnamec se na Pavola podíval a chystal se něco říct. Ale v té chvíli už na něm visel se svými devadesáti pěti kilogramy poctivé ex-havířské váhy Ruda a o zbytek se postarala gravitace. Ruda jej povalil na břicho a zkušeně mu zakleknul krk. Přiběhnul Pavol a rychle mu z pouzdra vytáhnul jeho zbraň.
Pavol na vojně nebyl a se zbraní si moc nevěděl rady. Ruda si toho všimnul.
„Na boku bude taková malá páčka. Otoč s ní dolů a pak nabij.“
Pavol zbraň odjistil. Nabití mu už problém nedělalo, protože to drsné gesto měl okoukané z televize.
Ruda dobře oblečenému Vietnamci zakroutil paže za záda a zvednul ho na nohy. Pavol na něj mířil pistolí.
„Jdi se podívat do té stodoly, jestli ho tam můžeme někam zavřít. Ten mi teď nikam neuteče.“
Pavol tedy šel do stodoly. Na chvíli se mu zvednul žaludek, ale jeho obsah zhoupnutí ustál. Na zdi se sušilo několik kůží velkých kočkovitých šelem a jiných, Pavolovi neznámých, zvířat. U zdi stál řeznický stůl a na něm tygří hlava s otevřenou lebkou. Kolem se válely velké kosti a další řeznický nepořádek.
V rohu byla ocelová klec. Pavol sebral ze země kus zakrvavené šňůry a vzpouzejícímu se Vietnamci svázal ruce za zády.
„Nedělejte to. Nevíte s čím si zahráváte. Dám vám kolik budete chtít!“
„Drž pysk,“ odmítnul Ruda nabídku a strčil jej do tygří klece a důkladně zajistil oko zámku tlustým drátem, který důkladně zamotal.
„Tak, to bychom měli,“ řekl Pavol. „Co s tou zbraní?“
Otec z ní vysunul zásobník a hodil do kouta kůlny. Do opačného rohu poslal vzduchem zbytek.
„A ještě jedna věc…“
Ruda naskočil na vyskozdvižku. Nebyl v jejím řízení žádný amatér, protože u jeho významného zákazníka se naučil s tímto dopravním prostředkem zacházet. Než čekat na skladníka až se uráčí přijít z oběda, tak si raději náklad maďarských melounů v zelinářském velkoskladu složil sám.
Zpočátku i jemu pokročilá rozviklanost vozíku působila jisté problémy. Ale po chvíli už bravurně nabral klec s dobře oblečeným Vietnamcem a vyzdvihl ji v kůlně až ke stropu. Vypnul motor a odkráčel ke své avii. Pavol mezitím otevřel bránu, počkal až otec projede, a způsobně ji zase zavřel.
Ruda, Pavol a tygr zajeli do Rudova zázemí v jedné z budov čerstvě vytunelovaného podniku Izola.
„Měli bysme toho tygra nějak pojmenovat, když už jsme kvůli němu nasazovali život,“ řekl Ruda, když u auta pokuřovali a koukali na bednu.
„Co třeba Ježíšek? Je Štědrý den….“
„Nerouhej se.“
„Tak Adam. Ten má dneska svátek.“
„Co když je to děvucha?“
„Tak Eva?“
„No, ale co když je to synek?“
„Kurňa, tato, tak mu šáhni pod ocas a budeš v to mít jasno.“
„Dobře. Tak řekněme, že je to synek.“
Teď, když měl tygr jméno, bylo potřeba naplánovat co s ním. Do večeře a domácího průšvihu zbývaly asi dvě hodiny.
„Zavezeme ho ZOO,“ nadhodil Ruda možné řešení problému.
„To by šlo, ale tem nemůžeme jen tak přijet, zaklepat a říct, vezeme vám tygra.“
„Proč ne? My jsme nic neudělali.“
„Přemýšlej. Proč si tam Dong nezajel sám? A co bylo v té obálce? Celní papíry? O tom pochybuji. Spíš bych řekl, že pár tisícovek bakšiš. Takže máme na krku nejen účast v pašování zvířat, ale ještě i úplatky. Jsme v tom…“
„Tak ho zavezeme před ZOO a ujedem pryč.“
„Hmm. Před hlavní vchod asi ne, ale určitě tam bude nějaký služební vjezd.“
„Jasně. Kajsyk na klidném místě. Už je skoro tma, tak by to mohlo vyjít.“
„Ještě musíme vymyslet, jak Adama vyložíme.“
„Žaden problem. Mám tady dvě fošny na rampu pro vykládku cementu rudlem. Zrobime šikmý nájezd. Vezmu obě tažné lana a hever. Něco vymyslíme.“
O tom Pavol nepochyboval. Jeho otec mnoho let fáral v různých dolech a jako mechanik důlních zařízení si musel v práci poradit s mnohem větší zaseklou hmotou. Teprve předloni jeho důl definitivně zavřeli a Ruda s hornickou rentou se ne moc obratně pustil do podnikání v autodopravě.
Kolem ostravské ZOO projeli skoro krokem a vyhlíželi nějaký služební vjezd. Našli ho jen pár desítek metrů od vchodu pro návštěvníky, takže až příliš na očích. Zahnuli do postranních uliček a podle atlasu města se snažili kopírovat obrys ZOO.
Zanedlouho narazili na odbočku, která kolem školky vedla k nevyužívané bráně v oplocení ZOO.
„Tady to vypadá dobře, ne? Vlevo školka a tamhle za těma křakama vidim akorát garáže.“
Ruda po úzké cestičce zacouval až k plotu.
I když byli z hlavní silnice celkem dobře neviditelní, přesto parková lampa veřejného osvětlení vrhala na skříňovou avii nežádoucí světlo. Ruda pomocí šroubováku bez námahy otevřel kryt ve sloupu, chvíli jeho útroby studoval, a stejným šroubovákem uvolnil svorku a lampa zhasla. Byli v dokonalé tmě, což se za několik minut projevilo jako chyba v procesu tajné vykládky bedny s Adamem, který, snad pod vlivem blízkého pachu imitace jeho domoviny, začínal být dost neklidný.
Ruda s Pavolem začali montovat šikmou fošnovou rampu.
„Tato, tady je hovno vidět. Nezkusíš tu lampu zase zapnout.“
Ruda otevřel kryt, ale díky tmě nic neviděl a potmě se mu tam nechtělo moc štrachat. Přeci jen, elektrický proud… Škrtnul zápalkou a zkoušel najít, kde skončil odsvorkovaný kabel. Protože ain zápalka nesvítí věčně a ani kvalita světla není dostatečná, uvolněný kabel nenašel. Musel předpokládat, že bude někde úplně na dně vnitřností lampy. Ze známého důvodu neměl Ruda chuť po něm po tmě šmátrat.
Adam toho měl už plné zuby a k lomcování bednou přidal také pravý tygří řev. Jeho chraplavé, hluboké a všemi plochami bedny a auta rezonující, A-UÚ-UA, A-UÚ-UA, A-UÚ-UA, se rozléhalo štědrovečerní pohodou.
„Pavol, z toho běhá mráz po zádech. Doufám, že jsou na to místní zvyklí, bo inak sme v dupě.“
„Děsivé… Musíme sebou hodit.“
Rudův plán na vyložení Adama zněl rozumně. Kolem bedny obtočili smyčku lana, jehož volný konec omotali kolem sloupku brány. Pak jen stačilo pod bednou, kterou na místě drželo lano, opatrně podjet. Tím by se bedna dostala na fošny a pak i na asfalt cestičky. Vykládkovou rampu měl Ruda vychytanou. Na konci fošen byl skrz ně šroub, který zapadl do stejného otvoru v prahu nákladních vrat korby. Tento důmyslný mechanismus Ruda vynalezl, když s ním a rudlem cementu jednou fošna žuchla na zem. Hever měli pro případ, že by se musela bedna z nějakého důvodu naklonit.
Chceš-li rozesmát Boha – pochlub se mu svými plány.

Vykládací aparát byl připraven odvést svou práci. Naposledy prověřili pevnost všech součástí a pustili se do akce.
„Kritický moment bude překlopení na fošny. Tak fakt pomalu, tato.“
Ruda nastartoval, zařadil rychlost a pozvolna pouštěl spojku. Jak začal motor zabírat, lano se – dle očekávání – napnulo. Síla motoru začala pracovat pro Adamovo dobro. Pavolovy oči, již přivyklé tmě a využívající světlo ze vzdálené ulice, mohly pozorovat pohyb bedny kýženým směrem.
Adam vycítil, že se něco děje.
Bedna už trčela větší polovinou mimo korbu auta a stále se pomalu posunovala. Okamžik překlopení ale stále nepřicházel. Ve tmě si toho ale Pavol nevšimnul. Přesně ve chvíli, kdy Pavol začal uvažovat, že už by se měla bedna každou chvíli zhoupnout na fošny, se Adam rozhodl, že na opačném konci bedny to bude rozhodně lepší a přesunul své těžiště na druhý konec.
Mrcha gravitace, která tak dobře posloužila Rudovi při zápasu s dobře oblečeným Vietnamcem, způsobila mnohem prudší překlopení Adamovy bedny, než Ruda a Pavol předpokládali. Dva metráky živé váhy tygra, plus metrák váhy bedny udělaly své a bedna prudce dopadla na fošny, které takový náraz neustály. Jedna fošna rupla o setinu sekundy dříve, než druhá, což stačilo k tomu, že bedna s Adamem žuchla na na zem bokem. Praskání dřeva znělo mnohem zlověstněji než tygří řev.
Ruda okamžitě zastavil a šel se podívat. Bedna vypadal v pořádku. I nástupní dvířka v čele držela na místě.
„To jsme to vymňoukli,“ referoval Pavol. „Hlavně že je ta bedna dole. Snad se Adamovi nic nestalo.“
Obešli na boku ležící bednu s úmyslem zkontrolovat stav podlahy. I ve velmi slabém světle viděli, že mají dost vážný problém. Podlaha bedny byla od zbytku odervaná a ležela na trávníku u plotu mateřské školy.
Adam byl svobodný.
Oba bez váhání vyskočili na korbu a zavřeli za sebou vrata.
„No, super. Venku běhá hladový nasraný tygr. Čím dál tím líp,“ konstatoval Pavol a přijal cigaretu z otcovy krabičky. Rudovi se tak třásly ruce, že se mu nějakou dobu nedařilo udržet plamen zápalky u konce cigarety.
Bez větších proslovů vykouřili ještě jednu cigaretu. Už trochu klidnější začali uvažovat nad nastlou situací.
„Ja bysem to bral z te lepší stránky. Adama sme se zbavili.“
Pavol opatrně pootevřel vrata a snažil se zjistit, zda se v okolí nenacházejí nějací tygři.
„Tato, to vypadá, že Adam vzal okamžitě roha.“
„Tak to bysme taky měli udělat.“
Oba ještě chvíli zírali do tmy a pak se osmělili opatrně a pomalu sestoupit z korby. Když pak cítili pod nohama pevnou zem, bylo bezpečí kabiny otázkou sekundy. Ruda ani nedbal na to, že vrata korby zůstala otevřená a vlivem pohybu vozidla bezmocně plácala o boky auta. Po pár stech metrů v relativním bezpečí osvětlené ulice Pavol vystoupil, vrata zavřel a pokračovali v cestě domů.
„Tato, my bysme se tam měli vrátit a zahladit stopy, jinak po nás půjdou.“
Představa, že tam Adam přece jen někde hodně blízko je, se Rudovi moc nelíbila. Ale uznal, že Pavol má pravdu.
Problém byl, že nevěděli jak bednu zpátky naložit. Nějaké využití zlomených fošen už nepřipadlo v úvahu. Museli se spolehnout na sílu vlastních paží. Napřed hodili na korbu odtrženou podlahu a zlomky fošen.
Ruda našel ve svých věcech pracovní rukavice.
„Každý jednu. Je to furt lepší než nic.“
„Kolik ta bedna může vážit?“
„Řekl bych, že tak metrák a něco. Pavol, kurva, to pude. Neboj.“
Rudovi se to dělala ramena. Z šachty byl zvyklý tahat osmdesátikilové hajcmany, ale Pavol těžkou fyzickou prací příliš poznamenán nebyl. I když jeho práce na poště byla občas dřina, tak na budování svalové hmoty to moc nebylo.
„Pavol, hlavně to nesmíš zvedat zádama. Pevně to drž a od země zvedej enem nohama. Až pak budeme výš, tak zapoj ruce. A kdyby něco, tak zařvi, že pouštíš.“
První pokus nevyšel. Pavol pustil bez zařvání. Ale na druhý pokus už byla jedna strana bedny zvednutá a zbývalo už jen nazdvihnout druhý konec a z posledních sil bednu zasunout zpět do auta.
Adam se k tomuto představení nedostavil.
Auto odjelo. Mladé Pavolovo tělo se s nárazovou námahou rychle vypořádalo. Pro Rudu to bylo jen o něco těžší břemeno, než na jaké byl zvyklý.
„Tato, jestli uvidíš někde budku, tak zastav. My bysme to asi měli policajtům nahlásit. Po Slezské běhá tygr. Jestli někoho zežere, tak lítáme v ještě větším průseru. Ne že bych Adamovi svobodu nepřál, ale ať si ho radši jdou ze ZOO chytit.“
U trolejbusové zastávky u zoologické zahrady našli telefonní budku. Pavol vytočil 158 a změněným hlasem nahlásil, že po Heřmanické běhá tygr.
Tím to považovali za definitivně ukončenou věc.
Když Pavol dotelefonoval přijel trolejbus. Na zastávce vystoupil starý pán s malým vnukem. Jeli se podívat do kostela na jesličky. Vnouček byl nadšený, kolik zvířátek tam viděl. Vyrazili rovnou směrem k místu, kde byl Adam viděn naposledy.
„Tato, jestli tam někde Adam je, tak ty dva si dá na večeři. Teda, jestli už nemá po ní.“
„Myslim si to co ty. Ale do auta je vzít nemůžem. Tam bych už se nerad ukazoval. Víš co, půjdeme s nimi.“
Ruda odstavil auto a rozeběhli se za dědou s vnukem.
„Haló! Pane! Počkejte na nás!“
Děda dostal strach. Blížili se k nim nějací dva vagabundi.
„Karlíčku, drž se mě za kabát. Musíme ty pány přesvědčit, že nás jen tak neokradou.“
Nahmatal v kapse pepřový sprej a když jej Pavol doběhnul bez váhání mu ho nastříkal do očí.
Pavol začal naříkat a snažil se pěstmi plyn z očí dostat, čímž si to dělal jenom horší. Ruda byl na místě hned po Pavolovi, ale zůstal v bezpečné vzdálenosti od odvážného penzisty.
„Chlape, hergot co robiš, kurva? My ti jdeme pomoct. Ze zoologické utekl tygr. Na vlastní oči jsme ho viděli. Policajti už jsou na cestě.“
„Dělej si prdel z někoho jiného! A nepřibližuj se, nebo tě postříkám taky,“ a výhružně sprej na Rudu namířil.
„Neblbni, dědku. Nekecám. Je tady a je to pěkný macek!“
„Jo, sakra,“ přidal se Pavol, z něhož tekl vodopád slz. „Chtěli jsme vás doprovodit. Na víc lidí by si třeba netroufl.“
Mezitím přijelo první policejní auto.
Policisté vystoupili a začali zjišťovat, co se děje.
„Tady ti dva hajzlíci se za mnou rozeběhli a určitě mě chtěli okrást a tvrdí, že prý je tady někde tygr. Takhle se ožrat na Vánoce. Tak jsem vám je trochu předpřipravil, pane esenbé.“
„Vy jste viděli toho tygra? My jsme tady kvůli hlášení, že prý tady někde je? To vy jste volali?“
Už bylo pozdě vyklidit pozice. Nezbývalo než zachránit zbytky anonymity a s policíí spolupracovat. Ujal se toho Pavol, který už trochu viděl na levé oko.
„Ne, my jsme nevolali. Ale toho tygra jsme viděli. Tady kousek odsud.“
„Pojďte všichni do našeho auta. Nějak se tam, dozadu nacpěte.“
Škoda Felicie je teoreticky pro pět lidí. A kam se vejde pět, tam se vejde i šestý, i když jen pětiletý kluk, který zářil nadšením z nečekaného dobrodružství.
Druhý policista vzal do ruky vysílačku.
„Tady patnáctka. Máme další lidi, kteří tygra viděli. Tak to asi nebyl blbý fór. Naložili jsme je k nám do auta. Tři muži a jeden malý kluk. Přepínám.“
„Zůstaňte na místě a monitorujte situaci. Posíláme posily. Musíme to uzavřít a zalarmovat ZOO. Přepínám“
„Rozumím a končím.“
To se nám ty Vánoce jaksyk posrali. Marta nás zabije. Pomyslel si Ruda.
„Pánové, my pospícháme ke stromečku,“ začal Pavol vyjednávání. “Že bysme už teda raději šli, když už je tady pán v bezpečí.“
„To teď nepřipadá v úvahu. Musíte zůstat tady. Tady je to teď nebezpečné.“
Nezbylo než čekat.
Asi za deset minut přijelo další policejní auto. Zastavilo hned vedle a s druhou posádkou se domlouvali přes stažená okýnka.
„Za námi jede chlap ze ZOO s uspávačkou a pár našich ostrých hochů. Máte na ně počkat. My to jedeme uzavřít z druhé strany.“
Chlap ze ZOO opravdu za chvíli přijel a hned se hnal za Pavolem a Rudou.
„Co jste viděli?“
„No, tygra…, “ odtušil Pavol.
„Jste si jistý? Mělo to pruhy nebo fleky?“
„Jo tak. Pruhy. Krásně žlutočerné pruhy.“
„Jak byl velký?“
„To nevím. No, asi jako tygr.“
„Máme u nás tygra ussurjiského. To mi vrtá v hlavě jak se dostal ven. Máme naštěstí dočasně jen jednoho, tak se jich tady víc potulovat nebude. Kde jste ho viděli.“
„Tady za rohem je školka a garáže. Tam jsem ho viděl mezi těmi keři.“
„Proboha, co jste dělal u školky?“
„Potřeboval jsem si trošku odskočit… Hele, můžeme už jít domů?“
„A kterým směrem?“
„Na druhou stranu, než je tygr.“
„Za mně jo,“ řekl chlap ze ZOO a otočil se na policistu. „Myslím, že je můžete už pustit.“
„My jsme je nedrželi. Nejsou zadržení! My jsme jen nedoporučili pohybovat se venku.“
„Dědo, já bych chtěl ještě zůstat. Já se bojím,“ žadonil vnouček a předstíral strach. Takovou senzaci si nemohl nechat ujít. Dokonce zapomněl i na hromadu dárků, které na něj pod stromečkem čekaly. Lov na tygra měl přednost.
Chlap ze ZOO s uspávací puškou pokrčil rameny a šel dát instrukce veliteli ostrých hochů. Houf ostrých hochů se přeskupil v rojnici a v čele s chlapem ze ZOO vyrazili ke školce.
Druhý policista mezitím pomalu procházel ulicí a megafonem vyzýval místní občany, aby až do odvolání policejní akce nevycházeli z domů. Tím si zajistil velké publikum, které nenapadlo nic jiného než vytočit telefonní číslo televizního zpravodajství. Štáb hyperaktivní České televize dorazil rychleji než záchranka k infarktu a za policejní páskou si rozbalil své nádobíčko.
Ruda s Pavolem usoudili, že do večeře je ještě chvíli čas a opodál pokuřujíc sledovali co se bude dít. Doufali, že chlap ze ZOO bude mít dobrou mušku a Adam nebude dělat problémy. Jinak by museli zasáhnout ostří hoši a Adam by zase byl v ohrožení.
Rojnice pročesávala pás zeleně mezi ulicí a plotem ZOO a právě minula Adama, který z bezpečí koruny košaté lípy u školy se zájmem pozoroval stádo dvounohých jelenů a přemýšlel, který člen stáda vypadá jako slabý a nemocný jedinec. Už měl celkem hlad. Stále se nemohl rozhodnout. Rozhodně se mu ale nelíbily ty věci, které jeleni drželi předníma nohama. Podvědomě cítil, že kvůli těm věcem skončil v té smradlavé bedně.
K policejnímu autu, které střežilo uzávěr ulice přijel malý džíp s logem zologické zahrady.
„Je už tady náš člověk s uspávací puškou?“
„Jo. Jsou támhle vpředu. Co se děje?“ ptal se policista.
„Někdo si z nás krutě vystřelil. Žádný tygr nám neutekl. Leží ve své kleci a chrápe.“
Policista novinku oznámil vysílačkou veliteli zásahu.
„Jdu za váma.“
Novinka neunikla pozornosti televiznímu štábu a dvěma dalším zástupcům a zástupkyním tisku.
„Tak jak je to?“ ptala se redaktorka z televize. „My jsme teď odvysílali mimořádný vstup.“
„Slyšela jste sama, ne? Zoologická zahrada tvrdí, že to byl fór.“
„Teď jsme za blbce…“
„To nejste sami.“
Dorazil silně rozladěný velitel zásahu.
„Jste si na sto procent jistý, že vám fakt nic neuteklo?“
„Jsem. Žádné klece nejsou otevřené, nikdo nám nechybí.“
„Kde jsou ti dva, co tvrdí, že je viděli?“
Ruda ani Pavol neslyšeli, co si povídají, ale z gestikulace usoudili, že jeden s policajtů se zlobí. Když pak rázným krokem vyrazil směrem k nim, bylo už pozdě se vzdálit.
„Pořád budete tvrdit, že jste viděli tygra? A nebyly to náhodou bílé myšky?“
„Je tygr pruhovaný? Jasně, že to byl tygr!“ řekl Ruda.
„Volat na policii a zalarmovat půlku ostravského sboru není žádná sranda!“
„Počkat, počkat! My jsme vám nevolali. To někdo jiný. My ho viděli.“
„Hovno jste viděli!“ ztrácel nervy velitel. „Lidi ze ZOO říkají, že jim nic nezdrhlo. Já mám chuť vás sebrat a proklepnout na stanici. Ani místní okrskář neví, že by tady kromě ZOO někdo choval doma tygra.“
„Viděli jsme ho. Tam u školky.“
„U školky, jo? A nebyl to jen velký plyšák?“
„Já už nevím, jak to říct, pane policajt.“
„Tak jo. Pojďte mi ukázat, kde přesně jste ho viděli.“
Ruda a Pavol ho zavedli na místo, kde jim Adam utekl z rozbité bedny. Po jejich činnosti nebylo ani stopy.
„Tady jsem se byl vychcat,“ řek Ruda. „A tady stál ten tygr a pak šel někam tam.“
Velitel vytáhnul baterku a začal hledat tygří stopy.
Ruda a Pavol vytáhli cigarety a začali kouřit.
Dým z cigaret vystoupal až k Adamovi a zašimral jej v citlivém čumáku.
Adam hlasitě kýchnul.
„Kurva, co to bylo?“
Velitel začal baterkou pročesávat okolí.
Pak Adam zařval. Všem hned nad hlavou.
Velké leknutí se obvykle popisuje frázemi: krve nedořezal, nebo tuhla krev žilách. Je to nepřesné. Mozek spustil stresovou frekvenci příkazů. První zněl: uteč. Pak následoval příkaz do srdce, aby zvýšilo průtok okysličené krve, za což bylo centrálou odměněno extra dávkou adrenalinu. Lidová rčení tedy výjimečně nemají pravdu. Krev v žilách nesmí za žádnou cenu měnit skupenství.
Všichni tři uposlechli příkazu mozku a dali se na útěk.
Velitel znovu nad sebou získával kontrolu a nařídil lípu s Adamem obklíčit ostrými hochy.
Chlap se ZOO s uspávací puškou s chlapem ze ZOO v džípu se radili o dalším postupu.
„Když ho střelím uspávací šipkou, tak spadne a může se mu něco stát.“
„Musíme počkat až sleze.“
„To neudělá. Pokud tam budou ti policajti, tak zůstane nahoře.“
„Takže udělat kolem širší okruh, ať se nebojí.“
„Já zajedu pro nějaké maso pro našeho tygra a zkusíme ho nalákat dolů.“
„Dobrý nápad. Tomu neodolá. Já se jdu znehybnit do toho keře a budu čekat.“
Tak se také stalo.
Adam ucítil vůni masa okamžitě. Představa, že by jej o snadnou kořist připravil jiný tygr, byla strašná. Seskočil se stromu. Ale ani se nestačil do pochoutky pořádně zahryznout a už měl v šíji uspávací šipku. Narkotikum začalo působit během pár vteřin.
Adam spokojeně usnul s kusem žvance mezi obrovskými tlapami.
Pavol se šel zeptat, co teď s tygrem bude. Přeci jen toho spolu tolik zažili.
Chlap ze ZOO s narkotizační puškou se ukázal být ředitelem ZOO.
„Je to krásný mladý a zdá se že zdravý samec tygra ussurijského. Dáme ho do karantény a jesli pánové od policie nenajdou majitele, tak u nás zůstane.“
A tak ostravská ZOO přišla k tygrovi.
Ruda a Pavol se vrátili ke své avii a odjeli domů.
„To je dost že dete!“ vítala je Rudova manželka Marta. „A proč jste zválení jak bravci? Kolik jste toho vypili?“
„Marto, přísahám, že fakt jenom jedno,“ řekl Ruda a nabral si obří porci bramborového salátu.